Světlozdat

                V soběplanoucí

I.             -        

 

Proud plodný je

Vše a nic se neděje

 

Jedna vlna bělí svou

Druhá v utonutí

Strach má o druhou

 

Hladina na kterou vzpomínáš

Jsi jen ty sám když něhu skrýváš

 

Nad hladinami všech vln

Spojením planeš

K rozplynutí vánku pln

 

II.

 

Seděli vedle sebe

Pod pohárem vnitřního smíchu

 

Přijímali krásné a tvořící nebe

V jejich srdcích

 

Říkali že každá dobrá myšlenka vychází

A podpírá pilíř

 

Vše se ztrácí

Ty víš že on je smyslem

Tvého jara

 

 

 

 

 

III.

 

Měl jen jeden skutečný sen

Sen o lásce

Dávno splněný

 

Všechna úzkost světa se rozplynula

Aniž mu byl kdy v patách

 

Sen o nezranitelnosti

Láska zahalené v naději

 

Odívané vírou

Vstupující do těchto slov

 

IV.

 

V mládí se vydával na nebezpečnou cestu

Vdechoval po kouřovém mostě svou loď plnou vody

 

Voda uvnitř se stala jeho energií

A voda byla i on když přicházel splav

 

Začínal se vždy bát

Ale už se nebojí sám je tou vodou

 

Plynoucí v dál

Za všechny splavy světa a Vesmíru

 

 

V.

 

Vidím pozoruhodnost v dálce nad lidmi

Vtékají ze vteřin do nich

 

Sama pozoruhodnost se diví

Kolik človíčků hromadí lahve džbánky a hrníčky

 

Aniž by se kdy napili svlažili

Vykoupali u nejčaruplnějšího pramene

 

Kterým je každý z nás

V dětských dlaních prostoty

 

 

 

 

 

 

 

VI.

 

Stál vedle něj

Zrcadlo času tvářící se jako anděl

 

Lačně jako sup kroužící laskající myšlenka

 

‚Davide nauč se básnit

Svět ti padne k nohám

 

Nauč se básnit a dobudeš svět

Nauč se znovu-objevovat krásy

 

Dávno zapomenuté‘

 

Blesk přešel v nás oba

 

 

 

 

VII.

 

Dítě schází po pěšině

Co krok to děkování

 

Co vdech to malující zázrak

Ve výdechu odevzdání

 

Plné nedutání

A nic v básni ti nebrání

 

Jen zavřít oči

A probudit zrníčko

Něčeho dávno posvátného

 

 

 

 

 

 

 

VIII.

 

Na maličký okamžik

Kdy nejsme věčností

 

Narážíme na kameny

Svých pochyb

 

Na trny strachu kterému věříme

Že je skutečný

 

Rozběsněné dálavy křivd

Když se moře pádů

 

Do bezstarostné peřiny vytrácí

Vířivé vznášení bez konce

 

Samorost dětské dlouhověkosti

To je nebe

 

 

IX.

 

Pořád se snažíme něco uschovat

Blížit se úkrytu pod kterým slunce nesvítí

 

Nemůže vyrůst nic

Po trousivých kořenech

Blížících se k ramenům

 

Láska kterou jsi obdaroval zrníčko

Vedle sebe

Usmívající se na Vesmír

 

 

 

X.

 

Další den a další život

Na okraji propasti

 

Cítíš jak je ta hloubka nádherná

A zrníčka se vracejí do mysli

Která je připravená vyhasnout pro Lásku

 

Pro soucit v hlasu

Který je plný proplouvání na listech

Krásy Života

 

 

 

 

XI.

 

Přicházíš do místnosti

Všechna síla prožitku je v tom stvořeném

tíživém pláči prožitků kterého

Podstupuješ svět

Aby tě radost

Znovu učila pohledět

Na blížící čepel vteřin

U nichž síla přináší

Jen dar a žádnou ztrátu

 

XII.

 

Jen si to ve jménu Přítomného tvoření

Dokresli kolik sil je každý den promrháno

Ve prospěch toho špatného člověka

Který zde nevidí a nenachází

Žádný svůj úděl

 

Vidí jen sebe

Jak se v něm zrcadlí pyšné nebe

 

 

 

XIII.

 

Všechny ty neskutečné

Zdánlivě velké a dobré představy

Jsi v pošetilosti dával ve větru pochyb

Jimi mával

 

Abys zjistil

Že jen dar sebe je spásný

 

Když jej uvážíš

Že jsi jím ty sám

 

 

XIV.

 

 

Všechna komplikace

 neslunečních kapek bouřných dešťů

Je jen dočasná

 

Sníh za těmito slovy se rozplyne

A tobě nezbude než věřit

že je to všechno pravda

 

Celá nekonečná radost

V lidském srdci

Klíčící ze záře Věčných

 

XV.

 

I ta nejkrásnější věc

Přichází do cesty tvému strachu

 

Když se ti připustí

On vejde a zamkne tvou světničku

 

Dokud nezesílíš

A neroztavíš ten zámek

Ve svém srdci

 

 

XVI.

 

Vzpomeň si prosím

Vytrvale a šířivě

 

Ne kvůli mne

Ne kvůli verši

 

Kvůli dokonalé blaženosti

Lidského štěstí kterému říkáš ráj

 

Svobodně otevřený

Všem tvým rozpomínáním

 

 

 

 

 

 

 

 

 

XVII.

 

Často vstupujeme pod lis

A necháváme se i se vším dobrým lisovat

 

Aby nikdo neviděl začátek

Lásky toho všeho

 

Ze všeho alespoň kapka toho

Čím jsi a co neumírá

 

 

XVIII.

 

Není to žádná věc mysli

 

Která by tě kdy mohla zdržovat

 

Od dotknutelné prázdné dlaně

 

Otevřeného pláče slunečného srdce

 

 

 

XIX.

 

Pečeť tvých vyzvání tvořivému

Zůstává bezejmenná

 

 

Jméno se nedožije

Blaženého věna

 

Nepromění jej shovívá žena

 

Zůstane jen bijící tep Srdce

 

Vesmíru navždy rozprostřen

 ´

XX.

 

Jsi to jen ty sám

Máš tolik podob

Jen jedna si tě vyvolí

 

V níž hluboce kotví

Láska v srdci

 

 

 

 

 

 

XXI.

 

 

Měj se na pozoru

Před jednou jedinou povodí

 

Povodní Lásky a Naděje

V květu naplněném radostí

A štěstím

Až po okraj

 

 

XXII.

 

Každý umí slovy malovat

Každý to umí

 

Ale malovat se vším

Co to obnáší v neznámé

Tváří sílícího detailu

 

Abys to ucítila až v srdci

A vydechla na rtech

S tlukotem krásy

 

Tomu se říká umění

 

 

 

 

 

 

 

 

XXIII.

 

To jediné

Teď a tady

 

Se pro vteřinu věčnosti

Nemůže v zrníčku rozdrobit

 

Nejsou to ani dětské oči

Které by se mohli zítra zlobit

A hroby hromů vzduchem probít

 

Je to stéblo

Z něhož povstala

Utkaná nebesa Ducha

 

XXIV.

 

Je to nikdy nekončící harmonie

Vstupující v soulad

 

Kde všechno krásné a prosté

Má lásky šat

 

A v dětských očích žije

Dávná pravěká nostalgie

 

Pod kořínky síla bije

A v dětských očích něha žije

 

 

XXV.

 

Všechny ty vysoké hory

Již dávno vstoupili

K vážkám zrcadlícím nekonečno

 

Popílek spojující oblaka

Nad nimi

 

Žije jediné

Žije věčno

 

Pošeptej mi

Řekni mi

 

Kde jsou tvé kořeny

Sto roků cípem sevřeny

 

 

 

 

XXVI.

 

Opravdové štěstí

Tkví v uskutečnění tebe sama

 

Všechna krásná

Dráha životů nepoznaných

Tě láká

 

A nač se

Dnes i zítra

Nad naplněním tvým smráká ?

 

Vzhlédni při nebeské planině

Popatříš zlaté perutě ptáka

 

XXVII.

 

Jsou to oči bičující příliv

Rozpomnění na šťastnou budoucnost

Naplňujících kroků rodu

 

Šílené lásky odmítavých přijetí

V hlase souladného zrodu

 

Předkové zvedající mistrů kost

Duch vcházející dobou jako host

 

 

XXVIII.

 

Vzpomínám na den

Kdy jsi stál v krajině zoufalství

A pečoval o svůj křehký sen

 

Pohlédl jsi do hlubin království

A ten malý kluk s dívkou si hrál

 

Našel jsi domov

Zůstal jsi absolutního štěstí král

 

Na konci cesty proutí

Vesmír se na konci zhroutí

 

XXIX.

 

Človíčku Modré Planety

Vždyť i voda deště nasáklá

Slunci

 

Mezi větrolamy něhy zpívá

Naději

 

Že dnes se nic než dobré

V krajích neděje

 

Z říjí vycházejí sličných

Potomků šlépěje

 

 

 

 

 

 

 

 

XXX.

 

Jsou to vzácná slova

V knihách života

Určenému ke snění

 

Krása neviditelna

Je v nich k polapení

 

A ty zvídáš

Bratrů a sester

Lásky oněmění

 

 

XXXI.

 

Ani to tisícero věcí

Se přece nebojí zemřít

 

A jedna jediná

Bojí se ke

Dveřím jít

 

Chléb těla zdejšího

Rozlomit

 

Dobře se hlasem

Připravit

 

Všudypřítomnou krásu

Boží věčnosti prohloubit

 

 

 

XXXII.

 

Ani paleček

Nevzdal se pochybám

 

A na místo čekání na zázrak

Láskou vykonal jej sám

 

Verše vedou jej dál

Čirou dlaní přijímá

Co dříve v krásné duši netřímal

 

Tvořivému žehnal

Až se jej v nitru dočkal

 

 

 

 

XXXIII.

 

Nejsou to dny a léta

Která určují život

 

Je to podstata

Jedině schopná být

Tím čím jsme

 

A z čeho se dokážeme radovat

V každém okamžiku věčnosti

 

 

XXXIV.

 

Ta radost okamžiku jsi Ty

Řekla válka

 

Je to Tvůj Život

A jsi to ty

 

Vše čím Jsi

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

XXXV.

 

 

Zahrada tvé duše

Skýtá sebenaplňující

Pramen moudrosti

 

Pláčeš a směješ-li

Se dosti

 

Buď vykoupen

Ovocem zadosti

 

Krásy žití lidské

Povinnosti

 

V křehké kapce

Středu něžného lístku

Velebnosti

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

XXXVI.

 

Máme jen jednu náruč

A jeden sluneční sval

Který přetěžujeme

Abychom se nemuseli vracet

Zpátky pro kameny

Které jsme neunesli

A které nám dříve dávali naději

Na nezkažený život

Myriády slunečnic

 

 

XXXVII.

 

Procházíme se cestami

Které nám přinášejí

Jen radost spoutanou oklikami

 

Skutečné přítomnosti

Nadělené věrným teď a tady

 

Než bychom slunce zhasli

Pošli bychom zde hlady

 

A viděli v ocasech zakousnuté

Sluneční hady

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

XXXVIII.

 

 

V prosté skutečnosti Lásky

Uvítej vděčnost nepohasínající síly

 

Vděčnost pousmání protnutí

V dlaních drobečků

 

Svírající se otevírá

Nic zde neumírá

 

Člověk se nerodí

Člověk nepohasíná

Člověk neumírá

 

Jeho loď zůstává tvarem

Jež jako nerv

Svítí na dálné hvězdy

 

A střípky vzdálených

Stínů Vesmíru

 

Vydají se na cestu

K prosvětlení