MARTINOVI Š.

MARTINOVI Š.


V ponurém masivu zdí klášterních
se kámen ustrnul
a zavzlykal v krystalech solných.

Šikmé paprsky slunce zapadajícího
splétají korunu trnovou
stínů náhrobků za kaplí.

Svoboda lesů za oknem s mřížemi
tíží dech i duši.
Škleb přeludu
v mihotání listí starých bříz
a kroky neviditelné skřípají v písku…

Však naděje
ni zde,
ni tam,
když v bludném kruhu
drtíš neúprosně
sebe sám.

Rozhovory ukončeny zoufalým závěrem,
jímž mlčky vzkřiklo nikdy nevyřčené
v tom tichu
bezbřehém.

Nelítostně chladný stisk Času hluchoněmého.
Naprázdno bolestně polykám
ostré hroty kostí,
co zůstávají
ze vzpomínek.