bás.pok.a7

Jsem samotář, který zrovna z okna hledí
na souvislou řadu přes sebe přelepených plakátů
napravo od žlabu vyschlé stoky,
do něhož pozvolna dešťová voda natéká.
Vyhladovělý jsem hrdý orel skalní,
který prosebně teď u popelnice sedí.
Celou svou odvahu jsem prodal za pár dukátů
za život pod střechou, do níž zatéká.

Na pro růži připraveném záhoně růže nevykvetla.
Už poznali jsme dřinu, měli jsme málo světla
v hlubinách, do nichž jsme byli uvrženi.
My však přivykli žít ve tmě,
strážci smyslu bytí.
Už nikdy nepřestanem číst si v zákoně,
jenž byl nad člověka vepsán.
Někdy musíme vlastní slzy pít,
než na vodu nový dostaneme džbán.
Dokola opakujeme slova toho,
jenž nám skrze slova zůstal zachován.

Snad v sobě najdu dostatek vůle
vést svoji mysl,
aby nešla cestou zbloudilých,
ale šla cestou těch, kteří porozuměli.