Odrazy dávnověku

Je po dešti

a na hřbitovní zídce nohama zavlhlýma,

s náladou z naděje sleduju řeku, jak žene své vzpomínky,

jednu přes druhou

a na dně třpyt všech poztrácených vzpomínek:

tu kousek sklíčka, stříbřitá sponka z dětských vlasů, šupina jak odraz dávnověku.

 

A je mě posmutněle po láskách co odešly.

Často tu snídám ranní rosu

a černou kávou z bezinkových keřů hladím si rány,

pradávné křivdičky

poseté po duši jak borůvkový háj.

A den se pere s řekou,

přichází Její Výsost tma a za hřbitovní zídkou světélka,

lamplióny padlých andělů.