jabloň

 

            

začala jako stonek 

s několika lístky 

celé roky střádala vodu 

a stoupala ke slunci 

sílu skrytou v kořenech

 

zvětšovala se táhla do šířky

mohutněla košatěla

stala se mladým stromem

a za dalších deset let

vyrostla celá do krásy

 

zjara obsypána pupeny

vonívala pak do rána

mléčně bělavými květy

a s podzimem dávala

medově sladká jablka

 

už od dětství jsem slýchával

že tenhle strom vždycky rodil

ta největší a nejlepší

a že trhaly je ruce

možná pěti generací . . .

 

i když unavená svými léty

za každého počasí

hlídala velkou zahradu

dávala stín šuměla do větru

do tmavých nocí šeptávala

 

rozmlouvala s ptáky

s jejich ukrytými hnízdy

a vítala se s mraky

dny měsíce a roky uloženy

pod šedavou kůrou

 

a když přišel její čas

dala mnoho dřeva

a pod zubatým ostřím

zůstala jen podupaná tráva

bez letokruhu vzpomínek

 

mám dodnes někde v knize

na památku velký list

jen tak pro štěstí

abych si jednou

zase vzpomněl

 

třeba na to ticho

letních stínů

ve větvích

z doby

svého

dětství