Vzpomínám
na loňskej podzim
tichý náměstí
vlezlý chlad
až za nehty
a cigarety
co svítily do tmy jak archandělské světlo
chtěli jsme být lepší
než nás život stráví jak
rakovina
ale co je komu do lidí
jejích polámanejch křídel
a snů
co je komu do nich
když se toulají sami
a i jejich vlastní stíny
se za ně s nedopalkem mezi prsty
stydí.