Jsi popraskaná jako oční bělma
a touláš se
v ulicích osobních delírií
kde žádný dům
nemá popisné číslo
a lidi nemají tváře
ztratili je
říkala že se ze všeho nejvíc bojí samoty
zimy
podezřelých stínů na stěnách
a cizích kroků
na starých schodech
že občas jsou ozvěny až moc hlasitý
hlavně ve chvílích kdy křičíš o pomoc
a ozve se ti jen tlumený šepot v druhým konci
tvojí hlavy
pohřbili tě pod kůži
a přivázali k tepnám
žilám
pohřbili tě
příliš hluboko na to
aby tě mohli
cítit.
že absolutně nemáš hmat?
pojďme si chvíli povídat o smutný vrbě z popraskaný kůže
jak bělmo bez duhovky
jak z brouků pozůstalý krovky
leze pořád chlad...
17.05.2015 12:00:00 | básněnka