Poslední faun

Zapadající slunce, na obzoru žhne,
dlouhé, šedé stíny, jsou tak tajemné,
do ticha zní hlas říčního proudu,
vzývající krásu hledání,
vrby se lehce naklání,
nad neklidnou, azurovou vodu.

V tom obraze soumračném,
kdy noc vede bitvu s dnem,
kráčí starý, vetchý faun,
mezi rákosím a trávou,
sám a se svěšenou hlavou,
unavený, vyčerpán.

Z čeho, že je tolik smutný?
Svět kolem se stává špatný,
jeho život byl tak krásný,
dříve míval tolik síly,
lidé ale zapomněli,
na lásku, na něj i na sny.
 
Za řekou tam u topolů,
oddává se svému žalu
sedí na hromadě dřeva,
vzpomíná na šťastné dny,
kdy byl ještě svobodný,
sténá, pláče, tiše zpívá:

„V dávných časech nádhery,
byly všechny večery,
naplněné radostí,
ptáci pěli ve větvích,
v lese zněl veselý smích,
každé živé bytosti.

Lidé dosud divocí,
klaněli se Měsíci,
uctívali všechno živé,
spokojení, zasnění,
v dokonalém souznění,
pak však přišla doba krve.
 
Náhlé, velké odcizení,
přineslo jen utrpení,
člověk v sobě zabil duchy,
živil chladnou nenávist,
odešel do temných míst,
už nevěřil na předtuchy.

Našel nový, divný cíl,
tím nás všechny zahubil,
na světě jsem zůstal sám,
ztracený a opuštěný,
nevyléčím svoje rány,
i já bídně umírám.“

Když dořekl tato slova,
zahoukala první sova,
po hladině smutek plul,
jak zvadlý květ leknínu,
končí doba starých dnů,
poslední faun zahynul.