Pár chvil něžné prázdnoty

S pár hodinami prázdného bdění

jsme bloudili a nemohli vstát.

Mezi švitořivým létem a prázdnou loukou 

jsme vzájemně chtěli naslouchat 

svým tajně silným touhám

a hříšně ochutnávat své rty.

Chtěli jsme být dvě jemně planoucí duše

a já jen čekám, až se ke mě 

jako s polibkem náhle skloníš

a rty se dotkneš tváře.

Naplňuje nás sama prázdnota a hřích

v nenaplněné duši, která

jen tak trvá

bez našich vnějších vlivů

ovlivňující tichý podmanivý vzdech.