CHLAD

Necítím své touhy,
necítím je víc,
necítím své city,
ne, necítím už nic.

Jen tu zimu vnímám,
ten srdcervoucí chlad.
I příležitost přijímám
i dnes chci bojovat.

Vítr unáší
listy z stromů v dál
tak, jako můj život,
jenž odhodil jsi v dál.

Zvolna podzim míjí
a slyším mrazu hlas,
s ním čas časem ztevře
náruč nových krás.

A vše se musí stát.
Jak jaro, tak i zima.
A vítr musí vát,
by vyčistil klima.

Pak zvolna zvadlé touhy
snad probudí i v nás.
V tom mžiku správném z ledu
i vysekám tě zas.

Však necítím tvé touhy,
necítím je víc.
Necítím tvé teplo,
necítím dych plic.


Jen tu zimu vnímám,
ten srdcervoucí chlad.
I z tebe vinu snímám
jak už tolikrát.

Pak uložím tě opět
pod ledový pás.
Tím chladem jak v tvém srdci,
tak s zimou budeš zas.

A vše se musí stát.
Po temnu přijde jas.
A slunce počne hřát,
by z těla klesnul mráz.