Poslech doslechu

Má oči barvy blínu

Jedovaté moře stahuje Tě pod hladinu

A jemnou silici co užívají mocní

Ať duše Tvoje pro ně onemocní

 

Ty oči barvy blínu

Jedovatým mořem umíraly samy

Tiše

A hruď co dýchá ještě

Dusí se pod náporem kapek 

 

Má vlasy barvy podzimu a tím mě ničí

Má duši z hlíny a popela z větví

A nebojí se zimy ani zítřka není ničí

Nepatří a není, navždy první (fyrsta)

 

Vždy zbývá ještě víra 

(Ne však v krista)

Možná ve strom, ač zůstala z něj kůra

 

V Poslech doslechu

A snad i ve spěchu, Smíš

Milovat

Ólafura