Pomalu stárneme
v malbách zaprášených
obrazů z dětství
co dosud ve vzpomínkách leží
pod krovy starých časů
I bez naplněné touhy
zmařených plánů
a odpovědí na otázky
řečí lživých
a neupřímných hlasů
Se zvadlým srdcem
bez splněných přání
těl prostých doteků
objetí i stisků vřelých
dlaní
To vše přesto dokáže žít
uvnitř nás skromně
a v naprostém tichu
až do poslední chvíle
našich okřídlených
okamžiků
...až v rukou Zlatníka se z neopracovaného drahého kovu stává šperk.....
.....a tak každý z nás je sám v sobě Zlatníkem a vznikne to,co svedeme,
bez porovnávání.....zhodnotíme nebo znehodnotíme jen my sami,nic
není zbytečné,i když.......Ji./úsměv/
12.11.2016 09:04:20 | jitoush
..krásný přirovnání ke šperku od zlatníka....Jituško, potěšil mě Tvůj komentářík:-)
12.11.2016 18:08:21 | Nikita44
Jak napojit zvadlé srdce,
by znova rozkvetlo?
Do kornoutu z dlaní ruce!
By jejich teplo mozek popletlo.
11.11.2016 15:27:17 | Špáďa
...šťasten napořád ten, jehož okamžiky mají doposledka křídla...tak vidíš Jano kolik se v Tobě ukrývá nedotčené radosti...:-D* ST**
09.11.2016 22:35:05 | Frr
...muži nestárnou...jsou jen trochu devastovaní...
09.11.2016 22:17:37 | Jort
..a ženy? ty jsou kolikrát zdevastovaný ještě víc a dřív než muži:-)))
10.11.2016 13:01:51 | Nikita44
kdy vzlétneš... ta je krásná Jani...smutně krásná se šťastným koncem,to mám ráda :-)
09.11.2016 20:30:09 | Malá mořská víla