Ovíněná

Že ve vínu je pravda,
to říkali nám bráško.
Ráno těžko se už vstává,
mám chuť ti říct vždyť znáš to.
Další noc probdělá u vína,
zkoumám obsah prázdné flašky.
Čím dál víc zapomínám,
na nervy beru prášky.
Bráško kde jsou klukovská léta,
když po nocích jsme hráli flašku.
Kam zmizeli ty lepé děvy,
dneska nemám žádnou hlášku.
Další špunt tu z láhve zmizel,
přeci nenechám to víno zvětrat.
Už nepíšu básně láskám,
můžeš se někde klidně přeptat.
A proč? Protože nejsou k mání.
Neb snad my jsme vyšli z kurzu.
Nevím bráško nemám zdání
dopiju ještě tuto hrůzu.
Konečně jsem se dobral pravdy.
No a je po další flašce.
Jsem prostě už moc starý
takhle se mě nesměj ... zrádče.
Tobě bude navěky už pěkných tři a třicet.
Mám zas chuť tě něčím praštit
než na tebe jen křičet.
Nu což, zas musím se s tím smířit, pryč jsou ta krásná léta.
Ale my co žijeme dál,
stárnem.
Toť koloběh světa.