něco #1

viděl jsem holku která psala na starém psacím stroji
o svém životě který trávila v jednom potemnělém bytě

znám lidi bez kůže co hledají střechu nad hlavou
a prší jim do zanícených ran ten déšť který jejich kůžím nepatřil

chodím do parku s holkou která je dávno po smrti
krmíme letní ptáky a zabíjíme čas nudou

měl jsem chuť znásilnit všechny pocity které ve mně vyrostly
a udělat ze sebe zase toho neutrálního pozorovatele

v břiše mi roste strom a jeho větve se derou na světlo ven
vlasy si nečešu nechávám se růst tak jak jsem se tady zasadil

nemůžu otáčet hlavou tak hledím neustále vpřed
nevím kudy vede cesta proto jsem neklidný a odevzdaný
prší mi do očí
ta hnusná kalná voda ze džbánů kterým se utrhly ucha
přesto se lidé nedají jen tak ztratit
v džungli plném psacích strojů a inkoustu na prstech
v řece po pás v bahně nohy v chládku
ale hlava pálí
neskutečně mě bolí ruce
to jak dýchám už nemá nic společného s tím jak vydechuju
zabila se zabila se
a nechala po sobě všechny stíny obrysy a vzpomínky
a já ji
nedal tu zbraň
do ruky
měla ji už od narození

viděl jsem všechno co jsem nikdy nechtěl vidět
všechno černé anebo bílé a nikde ani kousek naděje
žádná shovívavost
žádné sny
žádné plány
žádné představy
žádné děti
žádné stromy

potřeboval jsem být silnější
rozbil jsem všem prasátka a vybral jim kapesné
utíkal jsem daleko tam kam se nikdo nevydá
a tady
si hraju svou osobní hru
tady respektuji svá pravidla
tady jsou prázdní i bezední
tady mě nenajdou

ani když se setmí
ani když se rozední

ještě spolu kouříme cigára
ale už ted víme
že jsou to naše poslední