Snad...

Držela jsem v ruce malý kamínek ve tvaru srdce. Upadl mi a já plakala.

Ptala jsem se kolem, viděli jste ho?

Jakou měl barvu?

A já netušila.

Jak můžeš hledat něco, co ani nevíš jakou mělo barvu?

Usmála jsem se, jakou? Krásnou, něžnou, jako duha.

Jako duha? To je přeci nesmysl. 

Začala jsem pochybovat. 

 

Pošramocená důležitost  převrací cíle, chvění, barvy, hodnoty, ztráci svou hodnotu i smysl jen pro to, že někdo řekl, to je nesmysl? Bohatství všeho, radosti, dokonalosti by mělo být pryč jen pro měřítka jiných?

 

Tma. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Světlo.

Cokoli řeknu nahlas má závan směšnosti a já se divím, tiše. 

 

Starý pán ve starých šatech zatahá mi za rukáv, dá ruku do mé a  zašeptá, ještě je brzy... všechno má svůj čas.

 

Podívala jsem se mu do očí a v nich uviděla duhu.

 

 

 

 https://www.youtube.com/watch?v=7ZvHQgV5sTU&list=PLdj0ePvh-s5TpKH5zCX4IonjrdWFHZJTV&index=2