Když!

Když lásku vnímáš jako bolest,
když podzim barví listy,
když se přišlo na Tvou lest,
když zčernalo, co bylo čistý.
Jen rozhlédni se kolem sebe,
zůstala jen temnota.
Nezbyl ani kousek nebe,
jenom v srdci slepota.
Prázdná náruč, v duši melancholie
pomalu to vzdáváš.
V tom se někdo zeptá: „Jak Ti je?“
Ty trochu smutně vstáváš.
Vidíš světlo, kolem mizí stíny,
těch co jsi dřív miloval
a oni Ti do srdce povráželi klíny
- tohos nejvíc litoval.
Proč jen si musel dopadnout,
na zem takhle tvrdě?
Proč dech si nemoh popadnout
a tvářit se hrdě?
Proč život se Ti hroutí,
když teď pravdu slyšíš?
Shořel jako papír, co se v ohni zkroutí.
A Ty už si pochopil, proč se časem ztišíš.