PATŘENÍ
PATŘENÍ
PATŘENÍ
někam patřit
znamená taky
někam nepatřit
tak proč se občas cpeme
tam kam nepatříme
kde si potají
stiskáváme nosy
zacpáváme uši
zakrýváme oči
kde se necítíme
v čem se vytrácíme
nebo kde naopak přebýváme
co nás pudí
konfrontovat své přirozené já
s nám cizími světy
co do nich vnášíme
co si z nich půjčujeme
pokud vůbec něco
jak s tím nakládáme
jak se tím obrušuje naše bytí
nebo snad vybrušuje?
co se kde zachytí
a kam mizí
všechna ta marnost světa
je pouhou hlušinou
nebo i z ní třeba mohou rašit
tu a tam
svěží barvy kvítí?
Praha, 29.12.2017
https://www.youtube.com/watch?v=KGZ0TC-TpaY
Komentáře (20)
Komentujících (7)
Doporučit
Tisk
NaSToluješ čím dále těžší otázky, milý Amone :-)!
30.12.2017 15:45:26 | Fany
Díky, Fany, že to tak vnímáš... To bude asi tím koncem roku, kdy je vzduch vždycky těhotný bilancováním, což je živná půda pro inspiraci ;-) Naopak rachejtle mě nijak neinspirují - už to tu však bohužel začíná i s předstihem... To budou asi ti, co to bilancování potřebují naopak něčím přehlušit... ;-))
30.12.2017 20:59:36 | Amonasr
:-) to je docela možný, taky nemám ráda rachejtle, vždycky se leknu, že začíná něco ošklivýho :-(, a máš určitě pravdu s tím bilancováním, člověk se tomu neubrání, no, tak snad u nás nebude tak zle :-), a vždycky si ještě můžeme říct: no, snažili jsme se, a příští rok to bude určitě! lepší, v tom je zase hezká ta naděje, viď :-))?!
31.12.2017 05:20:15 | Fany
:-)) Jako vždy si rozumíme, Fany - ale já už jinak i sám sebe beru poněkud stoicky a nějakému masochistickému sebemrskačství nijak zvlášť neholduju. Člověk by se měl mít rád i se svými chybami a nedostatky, pokud neubližují těm druhým... ;-))
31.12.2017 14:48:50 | Amonasr
...dříve jsme to mohli hodit na sudičky a nyní i na DNA...:)
30.12.2017 10:09:08 | Jort
:-D)) Sudičky se tomu možná smějí, jak se jim stále víceméně neúspěšně snažíme dostat pod kůži... ;-))
30.12.2017 13:28:39 | Amonasr
Chtěla bych patřit do světa,
kde radoST, dobro rozkvétá,
kde není marnost, hlušina,
kde zlu se hlava utíná... :-)
30.12.2017 00:08:31 | Kapka
Tuhle touhu také dobře znám. Moc pěkně jsi ji vyjádřila, Kapko - děkuji :-)
30.12.2017 13:26:56 | Amonasr
Přemýšlela, co napsat, taky se snažila patřit, ale někdy to nejde, jsou to jiné světy...
29.12.2017 23:12:12 | Philogyny1
...no,kdyby se člověk neodvážil prozkoumat místa,o kterých si myslí,že
nejsou pro něj to pravé ořechové,o kterých si myslí,že tam v žádném případně nepatří,tak by to vlastně ani nezjistil.
On totiž může k velkému údivu zjistit,že se mýlil,takže by to ve výsledku
byla škoda,kdyby to nezkusil.Nejde o to,dělat si násilí,ale dovolit sobě
prozkoumávat něco jiné...otevřít se pro nové obzory,patřit zase jiným kouskem osobnosti jinam.....
Z toho zarputilého patření se může stát pěkně "zasmrádlá"záležitost.
Ale každý jsme jiný...jistota je pro někoho uklidňující nutností
pro jiného vězením........když někam patříš,tak tam s nimi i paříš/smích/,
pařit sám?to se nepatří......../smích/....ach ta řeč rodná..../úsměv/
29.12.2017 19:39:39 | jitoush
Pěkné zamyšlení, Jitko, děkuji :-) Vlastně tu ani nemám s čím polemizovat, rozumíme si... Včetně toho kouzlení s češtinou... :-)
30.12.2017 13:25:07 | Amonasr
Ami...myslím si, že svěží barvy kvítí raší z marnosti světa...pokud poznáme, že tam kam jdeme, tudy cesta nevede, je naší přirozeností hledat cestu jinou. Každý z nás občas pocítí marnost. A je na každém, jak se s ní vyrovná. Hlavně se jí nepoddávat! Někdy stačí maličkost...a cesta člověka se stočí úplně jiným směrem. Tam, kam by si nikdy nepomyslel...ale - hlavu vzhůru. Každý by měl někam, nebo k někomu patřit. A je úplně jedno, jak. Zda fyzicky, či v myšlenkách - jde o ten pocit, hřejivý pocit patření... o kterém Ty, s takovou empatií píšeš. Ami - hudba! Zpěv! Kaskáda zpěvu, pohybů, zvuků, hudby - naprosto úžasné! Vážně by mne zajímalo, co mají ti zpěváci zapsáno ve zpěvních partech! Moc jsem si to užila, i jsem se místy zasmála:) krása! **ST**
29.12.2017 19:04:13 | Anděl
Díky, Anděli, za krásný komentář i úžasné přijetí té hudby, to mi také udělalo velkou radost :-) Odjakživa si jakýsi pocit "patření někam" asi nesu v sobě, na druhou stranu mě zároveň celý život provází pocit, že ale nepatřím beze zbytku tam, kde právě jsem... A jakoby se s tím pocitem snažím vyrovnat tím, že to druzí na mně nesmějí poznat, což se mi snad i vcelku daří. Přesto mám v sobě stále jakýsi odstup od všeho, co mě obklopuje, jako bych byl jen pouhým divákem, který sleduje i mne samotného, jak si se svou rolí v relativně cizím prostředí poradím... Je to takové trošku schizofrenní, ale zároveň mi to dává i vnitřní svobodu být jen sám sebou a nenechat se převálcovat svým okolím k tomu, abych s ním beze zbytku splynul... Takže zároveň kamsi patřím i nepatřím... Asi to tak ale i chci... Beze zbytku asi budu patřit teprve tam, kam jednou provždy teprve odejdu... :-))
30.12.2017 13:22:54 | Amonasr