Čas planých růží a nadějí

 

Vzpomínal na ten den

co voněl zeleným listím

vírou a nadějí

když spolu tenkrát seděli

na lavičce

ptákům do křídel

slunce malovalo ráno

a do kouzla té chvíle

propletených rukou a životů

pronel tiše -

neměj strach

láska nikdy neumírá

 

pak vstal podal jí

malou planou růži

a ještě tišeji zašeptal -

a naděje umírá poslední

 

Ale teď jeho srdce

svírá bolest

v očích pálí slzy

a ticho za každým krokem

řeže jako nůž

 

 

po celou tu dlouhou cestu

na hřbitov