Memento Risus

Rozrážím dveře právnické fakulty
  hledajíce dávnou pravdu.

V aule plné cizinců,
  chci poznat blízké tváře.

Podvědomí šeptá mi a napovidá,
  víš, víš zde jsou znamí...

A poznávám, ale nepamatuji se.

Paměť je vymazána
  ve zrození,
  rozbita do neslepitelných střípků
  úderem blesku.

A diváci řvou v rozčilení,
  jak v Římském koloseu,
  palce nesměřují dolů,
  ale ukazovák
  "VEN!"

Utíkám,
  schody vedou vzhůru,
  do prázdna,
  do nepoznaného prostoru,
  stát se vyhnancem v opuštěné zemi,
  nechci být jediným trosečníkem.

S úzkostí křičím dolů,
  "Bondy ven!"

A Egon je mi v patách,
  z antické arény plné bolesti,
  z amfiteátru života

Chceme se zase radovat.
Chceme se zase pochcat smíchy.

Tak dvojhlasem zakřičíme dolů,
  "Všichni ven!"

A všichni poslechnou,
  jak věrní odsouzenci života.


Memento risus endo mori.