SPÍŠ POVÍDKA NO...

Milí autoři,autorky!
Dlouho jsem tu nenapsala žádné dílko...asi ze strachu před hodnocením :-)...strašně moc bych se sem zase vrátila ale mám pocit,že už to prostě nepůjde...moje dílka z "dětství"která jsou zde napsána mi přijdou směšná a i starosti v té době nejsou zrovna moc vítězoslavné...ani nevím,proč jsem je vůbec psala...nebyly pro nikoho ani o nikom...nedávno jsem se zamilovala do člověka o kterém nikdy nikomu nic neřeknu...píšu pro něj básničky a vím,že doufat je taky marné...dříve jsem díla autorů nechápala ale postupem času už vím co tím mysleli...vím,jaké to je když člověk zakopne o schod osudu,zlomí si nohu a nemůže vstát...taky vím,jaké to je když máte víru která se pouho pouhým okamžikem rozplyne ve velký černý dým ve kterém se dá tak snadno zabloudit...motáte se pořád dokola a jenom pohledem na svou zamilovanost se vám podlamují kolena...jsou sice horší věci než neopětovaná láska,ale mě to v tuhle chvíli přijde to nejhorší,co se mi může stát...mám strach a zároveň cítím strašné svazující pouta,která mě asi nepustí...možná se to zdá primitivní,ale nejhorší na tom je to,že to nemám komu říct a tímhle nechci urazit kámošky,ale prostě to nejde...