Hřebík...

Hřebíčku milý...
co jsme s tebou prožili...
byl si svědkem lásky...
rozchodu a sázky...
snad tě někdy spatřím ještě...
dřív než přijdou podzimní deště...
ve společnosti přítele...
který snad u tebe pořád je...
máš krásné místo...
je tam klid a čisto...
máš možnost rozmlouvat...
s vodou si zašpásovat...
s větrem se pobavit....
a lidem nápady rozmluvit...
jsi mým bodem záchranným...
jediným přítelem němým...
který na mě kouká přímo...
avšak dobou trochu mimo...
bez úsměvu...
bez jakéhokoliv náznaku...
že na druhý břeh se dostanu...
ale já to zvládnu...
to mi věř...
nejsem sice pták či pes...
ale když ne dnes...
tak zítra možná přiletí ...
moje osudové spojení...
ve dřevě koukáš zmateně...
a částečně znaveně...
mám tam u tebe přítele...
jsem ráda, že pouze přítele...
nesnesla bych mu lhát...
co doopravdy jsem...
ale nedala jsem to nikdy znát...
tak teď se smiřuji s pocitem...
že můžu za to co se stalo...
ale svět to nezastavilo...
slib mi že tam budeš ještě...
až přijdou podzimní deště...