Noc chce být

Noc chce být
Komíny hvězd se snáší
a střechy jsou klidný.
Naprosto.
Oči paneláků svítí, Les dýchá v tichosti
a možná bude slavnost.
Mdlá a unavená.
Nad stropem z plechu září pásmo.
Slábne, je nemocný.
Noc chce opravdu moc být.

Hodiny odbíjejí jedenáctou a kroky
mizí schodištěm z pátého patra.
Když se zastavil a ohlédl zpět
viděl jak jeho stopy matně světélkují. Chvilinku.
A pak uhasnou.
Mizí jako mňoukání koček na zborcených střechách i klavír krmený měkkou vůní pelyňku.

A noc má silnou vůli.

Prochází ulicemi, tak jako v Umělých rájích a průsvitní.
Oni tam možná někde budou.
Daleko na stráních, na úbočí skal,
na dráze, na silnici do vábné temnoty!

A tam někde v kopcích, v Lese,
za Městem, kde šplhá na vrchol
a stromy mu krájí jazyky papírem,
ano, tam někde musí být!

Noční linka, bývá bláznivou,
řidič ďábel v očích i volantem.
Světlo je ostré a rychlost je hlučnou kulisou - kontrastuje.
Vezme ho na přístaviště,
popluje stříbrnou lodí a vystoupí
za Mečkovou, na Skalách.
Tuší, že kdysi mu říkali něco jako
molo je vratký!
Molo je
vratký.

V dálce se zabíjí sametem
daleko, daleko za zrozením, daleko za
sny.
Duchové se svlékají v temnotě,
tam, kde noc
chce být nejhlubší.

A noc má silnou vůli.

Pak se objeví
na chvilinku
ryzí a čistá

Jak voní po červánkách,
ševelí v listí,
tu a tam v jemnosti pohybu
praská větvička pod vrabčí nohou, praskají kruhy.
Voní po hluboké, hluboké noci,
po hvězdách prchajících komínem,
po výšinách, po prázdnotě.
A možná je jenom přelud, protože

Noc má čarovnou vůli.

Kdyby nebylo jaro,
nebylo by mláďat
Ale přece jen tam je.
Mezi stromy skrytý stín
tiše, tišeji syčí, než-li smrt.
A kdyby nebylo syčení, nebylo by mláďat.
Svléká se a vidí,
jak se převtěluje do zvěři.
Jak se promění
a laň bude hluboká jak noc.
Je to Královna
je tady.

Drží a asi bude jaro,
modrá tryská z očí, křišťálová,
duchové jsou něžní a v lehkosti je krása.
Je lehké zabít.
Sametové.

Nahý vidí mrtvého jelena, kobylky v plicích.
Roztříštěné zněly ve vyschlé prérii, v jehličí smrti.

Armáda mravenců času míří tunelem.
Deset let je pryč..

A noc chce být!

Mravenci prchají.
Otáčejí se, protékají mezi prsty.
Spalovány spolu se stromy a tunelem, komínem
mizí!
Vychrleny železnou tlamou.
Hořeli!

Hořeli do noci.
Křičíš místo nich, ty je vidíš.
Moc dobře je vidíš.
Vidíš je běžet tunelem, chvátají.
Je to komín a ty to víš!
Hořeli! Křičíš, ale oni tě neslyší.
Jsou hluší ve své němotě, ve svém tunelu.
A protékají.

Prchají spálení mravenci času,
topilo se dřevem.
Kamaráde strome! Obejmi mě.
Hořeli díky tobě!
Stromové světů, vy kteří jste zapálili noc!
Praská smůlou nasáklý vesmír a planety, mlhoviny,
bohové, Bohové, bohové jazzu i vy,
všichni ti křesťanští bohové, duchové noci.
Pryskyřice, pryskyřice zlatavá, pryskyřice moje!
Pryskyřice slavná, omamná,
zkamenělá řeko!

Na konci Města,
v posvátné tichosti, ve svitu měsíce.
Les bez trní.
Stál jsi nahý na jeho samém okraji
a kdysi před lety byla ta noc.

V ševelící trávě mumlají světlušky.
Šeptají tajemství o čarovné krajině
za hořící hranicí.
Vstoupíš a čas je fosílie.

Stromové, majestátní a barevní
koruny nosíte v plejádách.
V dálce zní bubny.
Tanec duchů.
Melodie tě vábí a ty jsi chodcem.

Noc má silnou vůli.

V dálce se mihotá modrý oblak.
Slyšíš jemný bzukot, jak perleť
rozpouští svět pod tvým jazykem.
Je to jako kdysi.
Rytmus se rozmlžil,
zvuk je rovina, prořízl prostor.
Studánka. Skloň se v zrcadlo - klidná hladina moře.
A když chodec nahlédne dovnitř vidí
sny, jak schází z rozbouřených vln
ve skleněné láhve spáčů.
Věčně v transu. Věčně mimo.

A když otevřeš oči,
vynoříš se z těch nejzářnějších výšin snových prostorů
a vzhlédneš...
visí tam!


Netřes se, je to jen přelud!
V korunách visí jako Taygeté.
Bílá, nádherná, chladná
a vražedná královna.
Je hluboká
jako noc.

A noc je jen přelud.
Snad.

Všechno bude dobrý,
zachovej klid a asi tě nezabije.
Jen se napije z toho kanálu, ve kterém stojíš
a hned zase půjde.

Nepůjde.
Zavírám oči.
Je to jen popel, co polykám.
Prosím. Ať nechce, ať nedusí,
ať se nedotýká!
Čisté plíce! Čisté kachličkované tunely.
Železné sežehnuté komíny plné popela!
Utíkej! Krve by se nedořezal.
Vydechovat saze!
Černá oblaka od úst.

Jsem v davu.
Mravenec času.
Šedé Město.
Tiká a neúprosně.
Jdeme tunelem.
Všichni.
Hluší a němí.

Pod mostem dole ve stoce
žijí zlověstní
pokroucení tvorové - často se krčí a pohupují, kyvadla.
Zarůstají bílým mechem
a my se jich bojíme.

Jdeme ulicí.
Křičí na nás a před námi
je tlama železná.
Hořeli před námi,
shoříme taky!
Hořel Adam, hořela Eva,
pro jablka,
hořel Kristus,
prej pro lidi,
mezi tím i několik dalších,
pro nic,
hořel Josef Drábek,
pro víru,
hořeli pro narození,
hořela M.H., hořel Winston i Julie,
budeme taky.

Bude hořet slečna Petra B.,
pro lásku - vyhodili ji ze sboru.
Důstojníka vyhodili z SS,
miloval se s židovkou.
Jo a taky ho vyhodili ze života.
I s židovkou.
Jdeme dál. Jdeme vstříc.
Tuším, že někde za mnou
hoří královna duchů,
tak jako hořela Taygeté.
Hoří celý les.
Hoří i sny.

V patém poschodí je zapnutý televizor.
Z obrazovky trčí
žíně zubožených jednorožců.
Předpověď počasí - v noci bude pršet.
Pod okny mezi mraky a pásmem
pluje křišťálový oblak.
Byt je prázdný
pustý.
Je slyšet
jak bubnuje a pleská
déšť.

Ohořelý si sednu do křesla
a budu poslouchat.
Křeslo objímá.
Vím, že přijdeš.
Cítím to.

Čekám.
Hlas a světlo
křeslo a holé stěny
jsou světem pro můj sen.

a noc chce moc..

ale opravdu Moc..