Zvadlé růže

F: Až budeme s trny zvadlých růží,

až se vypaří i ten nejposlednější oceán,

se zbytky těl hluboko pod zemí,

bude smrt brát i tam, kde nic není?

 

M: Zahraje si na chytání motýlů,

tvou i mou duši polapí do pevného sevření,

a bez ohledu na hříchů přiznání,

přiměje nás k věčnému ducha pokání. 

 

F: A až se o letmý polibek pokusím,

jen o pouhé nevinné sblížení,

ve tmě lemované hvězdami.

Dozvím se, proč jsou řeky tiché a mlčí?

 

M: Voda je čistá jako sklo,

je něžnou rosou a rozbouřeným mořem,

je domovem a hřbitovem,

pro pouhý lidský život vlny nečeří.

 

M: Pokud ovšem tvé rty po mých touží,

a bez výčitek se ke mně nakloní,

proč chtít zpěvy veletoků a říček?

proč by chtěl někdo v tichu křičet?

 

F: Snad jsou to slova poutavá,

zajímavější než tvá osobnost a duch,

snad se bez polibků nerozplynu jako led.

Ovšem ucpávat tvá ústa je jako podávat nemocnému jed.