holka, která vyráběla na předměstí Lille parfémy

venku bylo úmorné horko
ulice se rozpékaly
v červencovém odpoledni

nikde ani živáček
každý se někam uklidil

nad vchodem domu
jsem uviděl zavěšený
malý zvoneček
který se v teplém větru hýbal
a občas cinkl

vešel jsem dovnitř
a vystoupal po schodech
až k jejímu bytu

dveře byly otevřené
v oknech vlály záclony
a já jsem (za
slabého vrzání parket) vstoupil

uvnitř to krásně vonělo
a všude byly takové ty lahvičky

stála ke mně zády
měla na sobě krátké
letní šaty
a zrovna něco míchala

pozoroval jsem
že si byla vědoma mé přítomnosti
protože na chvíli
úplně celá znehybněla
naklonila hlavu
jakoby se zaposlouchala
a pak
odložila misku na stůl

dali jsme si setkání
v ten pravý čas
už jsem to bez ní
nemohl déle vydržet

otočila se
a já se zase mohl
po dlouhé době
topit v jejích hlubokých očích

přistoupil jsem k ní
a dal jí květiny
které jsem směl (v
cizích zahradách) pro ni krást

přivoněla k nim
a usmála se
tak
jak to uměla jenom ona

pak si stoupla na špičky
a natáhla se
k polici pro vázu

šaty se napnuly
trochu vyhrnuly
a její
až doposud skrytá krása
se rozletěla
po celé místnosti

přál jsem si
aby všechny ty knoflíčky povolily
a někam odletěly

ona věděla
co dělá
byla jako láva
a spalovala mi rozum

přiskočil jsem
abych jí pomohl

když jsme se tam
pod tou policií potkali
pár květin
jí upadlo na zem

podívala se na mě upřeným pohledem
pomalu se k nim sehnula
a začala je
jednu po druhé
sbírat

její šaty se ještě víc vyhrnuly
vlastně
už si dělaly
co chtěly

stál jsem tam
s tou vázou
a snažil se v ní číst

přemýšlel jsem
jestli už mi dovolila
vstoupit...