Na bedrech

Chodila s kosou bosou trávu číst,
brala si s sebou pocestné,
ztracená procitnutí v tmách,
hlasy usnuly v obilí,
chvěje se v čase zvadlý list,
všecko co bylo podstatné
usnulo slunci na řasách,
stvoly se vpravdě obnažily.

Ticho přetrvá, když vzývám svého Boha,
má němá ústa a v nich dotek řeky,
blízkost je souzvuk v podřečí,
má páteř podpírá se v Tobě,
pohlcen pustinou, kam nevkročila noha
má láska předčí nespočetné věky,
nejbližším mostem je náručí,
ztracená nalézání v sobě.

Zkouším si přečíst člověka,
pomalu od hlavy po paty,
předčítám natažené dlaně
přitisknu víru do nitra,
noc zvolna hvězdy spolyká
a šrámy skryjí záplaty,
pro všecky zprocitané,
ponechám naději na zítra
na bedrech člověka