Okénko

.

Včera jsem navštívila obchodní centrum,
pro obvyklé denní nákupy.
Kráčím zpět směrem ke dveřím.
Zvláštní fronty, všímám si.
Je celkem dlouhá a přibývají lidé.
Dívám se dopředu, co je tu k mání.
Všímám si cedule a okénka ve zdi.
"Nákup šťastných pocitů - ZDE"
Na ceduli stojí.

Všímám si těch lidí a vidím.
Jen jeden a ten samý obličej,
smutný a prázdný.
Zkrátka bez kouska šťávy.

Chvíli přemýšlím zda se mám zeptat.
Kolik to stojí a jaký je obal.
Zda se to vejde do tašky.
Nebo to vypadá, jako Los stírací.
Fronta se zvětšila a lidí je čím dál víc.
Víc nežli okénko, děsí mě,
ty jejich stejné pohledy.
Jsou plné smutku a zoufání.

Najednou jsem si všimla
že stojím ve frontě
a vyndám si zrcátko z kabelky.
Podívat na sebe, se ale bojím.
Pohlédnu do protější výlohy,
nevidím na sobě žádnou změnu.                                                            Třeba nepotřebuji takový nákup.

Vedle fronty si kráčí malá postava,
na sobě má triko s nápisem "Sleva".
Dívá se na mě a lístek mi podává.

Je na ní sleva na nákup
u toho okénka,
40% z nákupu a ještě dneska.
Tak už fakt nevím,
že bych to riskla?

Přede mnou je menší postarší blondýnka.
Vypadá hodně v obličeji strhaně,
asi to dělají ty tváře, propadlé.
Vypadá ze všech tady asi nejsmutnějc.
Postupujeme pomalu dopředu
a před námi je ještě docela hodně lidí.
Jde to celkem pomalu.
Ti co odchází,
ale úsměvem jen září.
Přijde mi to zvláštní.

Kolem zas prochází ta postavička,
co dala mi ten lístek.
Dívám se na všechny kolem sebe
a vidím,
že jenom JÁ jej držím v ruce.
Je mi divně. 
Copak já jej nejvíc potřebuji?
Ptám se té postavičky "Jak jste tu zítra?"
"My jsme tu jenom dnes,
víc už tu nebudem."
To ve mě vyvolalo ještě víc,
ten zvláštní pocit.
Kdo za tím stojí asi?                                                                                   

Vidím ty rozzářené tváře,
od okénka odcházet.
A nejde mi to do hlavy.
Kdo to tu řídí
a proč asi?

Už jsme blíž k okénku
a paní přede mnou vypadá vážně zle.
Je mi jí líto.

Mohl by jí přece někdo pustit před sebe.

Teprve teď jsem si všimla
měnícího se čísla
vedle okénka.

Myslela jsem, že je to pořadník,
ale čím jsme blíž,
tím je číslo větší.
Ptám se znova té zvláštní postavy,
k čemu to číslo je a co vlastně měří.

" To je cena, která stoupá,
o každého dalšího člověka."
"A stoupá pokaždé o jinou hodnotu,
jak je to možné?"
ptám se.
"Protože každý člověk,
jiné pocity štěstí požaduje
a každé štěstí je jinak hodnotné."
"Aha, prosím vás a které štěstí stojí nejvíc."
"To snad víte, přece láska a zdraví."
"Copak vy tady můžete dát takové věci?"
"My můžeme pomoci.
Vy se tak budete cítit,
jako by jste je měli
a jako by jste už  vše věděli.
Budete osvíceni
a tím se cítit šťastni."
"Ale ve skutečnosti jí mít nebudeme?"
"Ale ano, budete,
samo to k vám přijde
za pomoci štěstí,
které jsme vám dali."

Podívám se na číslo u okénka
a částka je opravdu hodně vysoká.
Paní přede mnou, je celá zelená.
Dívá se do peněženky a je mi jasné,
že to vzdát musí, je to příliš drahé.

Dívám se na sebe do výlohy
jediná mám barvu v pleti
a v ruce se slevou lístek.

Už je druhá,
dívá se na cenu,
na šťastné lidi a vzdychá

"Škoda, na to nemám." řekla sklíčeně
a její krok už z fronty ven směřuje.
"Počkejte. "
zastavím jí.
"Tady máte, já jí nepotřebuji. "
Podávám jí lístek se slevou
a ona se s údivem na mě dívá.
"To ale nejde." říká.
"Ale jde, vezměte si to a hodně štěstí. "
Poprvé se usměje, sice trochu smutně,
ale i tak se jí zaleskly oči.
"Děkuji vám z celého srdce,
ani nevíte, jak jste mi pomohla."
Přistoupí s lístkem blíž
a dotkne se s ním okénka.

Já vidím záři, která jí celou obaluje,
jako mlhovinově třpytivě zlatavé vakuum
a ona uvnitř něj.
Dívám se a je mi krásně.

Trvalo to jenom chvíli
a přesto jako by to bylo dlouho.
Tak nějak se mě to dotklo
a i mě to uvnitř hřálo.

Pomalu se to začalo rozpouštět
a ona i tak celá svítila a zářila svým zvláštně nakažlivým hřejivým úsměvem.

Byl to tak nádherný pocit
a já už jsem postoupila.
Můj úsměv uviděl ten v okénku a povídá:
"Děkuji. " jsi první člověk z těch lidí,
který mi daroval upřímný úsměv,
bez mojí pomoci.

A já jsem poděkovala, hřálo mě to, 
zároveň se mi chtělo i brečet.
Nevím proč,
ale vše ve mě vyvolavalo, tak silné emoce.
Darovali jsme si ještě pohled
a já cítila,
mnohem více.
Lásku, náklonnost, jistotu, víru..
tak silné dohromady emoce.
Má duše hrála jako nikdy.
Orchestr uvnitř mne.
"Děkuji vám
a opatrujte se."
Nějak to ze mě vyšlo ven.
"Vy také a s Bohem."

. . . . .
Jela jsem domů z tohoto
nevšedního nákupu
a byla i nebyla někdo jiný.
Byla jsem to já,
ale uvnitř jsem cítila
mnohem větší pocit štěstí.

A né jenom já, bylo nás víc.
Bylo to zvláštní.