náš kostel

náš kostel

ztažený rolety, rozválená postel
jak pro věřící posvátný kostel
teď už opuštěný
na polštáři ještě vidět otisk zadku mojí ženy

chladí si právě svý rozpálený tělo na balkoně v chládku
a pak, pak hurá, rychle k televizi na pohádku
já ještě v posteli vychutnávám tu atmosféru manželské ložnice
moje žena, moje láska, moje souložnice

znám tuhle její hravost
když v ní pohasne žáru lásky dravost
z našich milostných her
je jak dítě vzdálených sfér

dnes tolik vzdechů pro mě měla
ještě cítím teplo jejího nahýho těla
vlkost jejího skvostnýho klína
nateklé ohanbí barvy rudého vína

její tělo nevoní jen
i se chvěje, jak osikový sen
jak v odlivu množství mořských pěn
táhnoucí na volné moře, od břehu ven

její tělo celý pokoj rozezvučí
naslouchat její duši mě učí
slyším ty nejjemnější houslové stíny
jsou jako šepot závoje tančící lesní víly

houslová melodie
našich těl preludie
basový klíč
naše motlitba, náš chtíč

jak včeličky ráno rozezvučí
ona kvete, voní, přímo pučí
sluneční paprsky, čistý vzduch
v hlavě ještě noční poesie vzruch

jak ji rychle popsat, mojí ženu
mojí krásnou mořskou pěnu
je různá jak poesie
někdy slunce, pak déšť když z nebe lije

je jako koncert pro mě na přání
koncert našeho svatýho šukání
je jako blues v tom našem kostele
blues naší manželský postele