Vincent

Vincent mořil své slunečnice,
záplavou citronových odlitků,

kde si řikali jedlíci brambor,
jak úmorné a přitom ryzí,
je takto vidět neviděné.


Práce na poli štrikovala saze,
háček na háček přichytával klasy,
a proslunění po žárovkách,
vysvětilo úrody vlažné.


Havrani slétavali,
nad paletou hroznových zdarů,
darem smyčcových kompozic,
komorního proříznutí,
prorockého intelektu.


Gogh a jeho vlastní internodium,

přerostlo i zarostlo
cypřišem výzvědných souhvězdí,
vymítané medvědice,
z cest vypálených arén.


Dobrodinec uchem jehly,
v šílenství astronoma,
zatloukl hřebíky červotočů,
a přetáhle vytažených klopotů,

v průsmycích střevních mikroflór.


Po zeleních zjevného totemu,
vykopal poklad svých zahloubení,
a titěrně se zaklesal.


S láskou k dávným praotcům,
boskajících vraníků,
předimenzoval pasty zdlátění,
hajů křesajících olivovníků,

po harmoniích siluet,
papá,
lyrou vázaného tepátka.



Střelcem vyplašil letky,
a letem přistanul k fajfce,

s dýmem hrajících akvabel.