Dívám se z okna do šedivé tmy,
kterou prosvítá zář pouličních lamp,
pár lidí stojí na zastávce
nehnutě, jako panny ve výloze,
přemýšlí - meditují,
asi se vrací domů z práce,
někteří chodí kolem a venčí psi,
a bezďák se přehrabuje v popelnici.
Popíjím čaj a čekám, jestli něco najde,
má u mne obdiv za trpělivost,
a u protějšího domu kdosi volá pod balkónem -
že by Romeo? Ba ne, volá: ,,Heleno - Heleno!"
Pod kaštanem na lavičce se k sobě tulí milenci,
začíná mrholit a v dálce hučí vlak,
nemůže je nic vyrušit - ani houkačky,
ani u vchodu z kočárku dětský pláč.
Zaslechl jsem dunivý naráz,
jako když sebevrah dopadne do bláta,
Romeo se uklání nad rozsypaným kufrem,
pryč je asi láska a všechna ta pozlátka.
Bezdomáč již u popelnic spokojeně hoduje,
přešťastný z naší marnivosti - z naší viny,
a já cítím úlevu - mám kde být, kde pít čaj.
Tolik životů, tolik světů v jediném okamžiku,
v jediném pohledu na ulici, a každý je jiný,
a když odkládám prázdný hrnek a rozsvěcím -
zhasínám tím vesmír - tam venku...