Nebeský orloj

Tisíce časů, nesené světlem hvězd.

Fosforeskující hodinky,

rudá vteřinovka trhaně klouže časem,

v soumračné temnotě lesů.

Mezi stromy se míhají stíny vlkodlaků.

 

Orloj noci duní a neustává.

Jde za svým cílem,

mohutné závaží lidských hříchů napíná řetězy.

Nesmírný ciferník s miliónem numer a rafií,

jenž v závratné perspektivě splývají v jeden biblický čas.

A drtivá ruka se neúprosně blíží

k poslednímu číslu na předvěkých hodinách.

Je ukotven v nekonečných pustinách vesmíru.

Odevšad je k němu stejně daleko.

 

Závany větru přinášejí jiné utržené časy.

Zvířecí horké minuty, tuhý čas kamenů,

žulové milióny, dunění starých moří v hroudách čediče.

Kam sahá vzpomínka říčního oblázku?

Jak rychlé jsou myšlenky? Jaké jsou sny?

Zběsilé krajiny, panoptikální vesmír těžkých molekul.

 

Nad městem se vznášejí oblaka k prasknutí

plná zmítajících se, vroucích časů.

Čekají na příhodnou noční chvíli.

Pak se spustí déšť vteřin

a těla lidí ožijí jiným,

jen pro tuto noc zapůjčeným životem.

 

A ve svých snech budou nahlížet za kulisy času.

Jejich tělo bude číst z budoucích stran osudu.

A duše, jak balón, poletí unášena větrem noci,

nad podivuhodnou krajinou snu a děsivých vzpomínek.

Kolem planet, uvízlých ve spletité koruně nebeského stromu.

Ve vykotlaných březích ráje.

Kde vody života a smrti narážejí do šelestících rákosin.

* * *