Chtěla bych.

Chtěla bych Tě pozdravit.
V nemoci dát křehký štít.
Co mohu víc?
Jen slova,
co utiší duše vzlyk.
A překřičí otazník.
Nemoc je těžká.
Tuze vím.
Mám v sobě stín.

Odpusť,
jak smutně zním.
Modlím se.
Víc neumím.
Už ani nevím,
jak správná je modlitba
a k životu pravidla.

Tak prosím světlo světa.
Ať sílu dá
a každý i v nemoci
si lehčí připadá.

Spirála emocí prosí.
Ať naděje v dobré se nosí
a splněná přání
poznají diamantové zrání.
A rozlije se víno slasti
do čisté a nenucené radosti.

Tak ještě jedno slovo jen
pro zdraví každého jako sen.
Láska nepotřebuje jmen.

Je beze skvrn
a pohladí i bolestivý trn.

Jsem tady a ty kočko
pro dobro všech vrň.

Život neskládá se jen
z přesných zrn.

Jsme tady a máme jasný cíl
a já vkládám svůj světadíl,
aby slovem pohladil
a ten , kdo skoro umírá
zase žil.

A Bůh ho pokřtil láskou
a v tisících rozbřescích
ho do objetí skryl.

Jen vroucí přání,
ať tam, kde má
rychle doletí.
Nemám křídla,
ani pádla.
Jen slova čistá
a barvy duše.
Tak zpívám v nekonečném přívalu
a hledám jas i z příborů.

Jsem možná v netradičním úboru,
svlékla jsem se od bolů,
ale dala ruku nahoru
pro toho a toho.

On ví, že štěstí
je mu shůry dáno
a mými verši podepsáno.

Tak mraky trochu rozpráším.
Budu zas vílou.
Chtěnou a laskavou.
Pofoukám náladu blaženou.
Brouzdám se vzduchem
a hledám jinotaje
a necítím nikdy cizí kraje.

Jen cítím energii, která hřeje.
Je urputná. Krásná.
Ve vlnách štěstí
epizoda šťastného probuzení
z narkózy plného chtění.
Život je krásný
a Ty a Ty ho máš v dlani.

Tak na dálku hřeji
a vše dobré přeji.
Nejen svůj život,
ale i druhých život miluji.
Všichni jsme dětmi
a duší Země svojí.
Jednota nás jednou spojí.