Bosá.

Šlapu do trávy.
Nemám obavy.
Slunce svítí.
Líbám luční kvítí.
Ptáček dodá energii.
Život je zázrak.
Rovnám své vnitřní srdce.
Rozdala bych se více.

Myslím na nemocné, osamocené,
zarmoucené, ukřivděné a nepochopené.
Každý krok prosím o slitování
pro ně.
Život má občas zvláštní daně.

Já jen prach.
Slunce mluví za mě.
Vidím svůj stín.
Políbit ho smím.
Fontána duše dále kluše.

Miluji přirozenost.
Dusit v sobě to a to.
Není žádný skvost.
I ten stvol trávy je každý jiný.
Neroste plně stejný.
Neurony krásné zvony.
Chodí pod stromy
a hledají ozvěny.
Procházka po trávníku
dělá mi dobře.
Mravenec říká mi sestro.
Já jemu bratře.

Ať každý má krásné dny,
bez nemocí
a neprožívá extrémy.
Ať pod peřinou říká si,
že nic vlastně netahá ho za vlasy
a uvědomění sebe má chuť noblesy.

Mysleme na to.
Všude roste země zlato.
Ta travička.
Zelená a miloučká.
Usměje se větřík.
Nepotřebujeme svetřík.
Jen duši otřít.
A z lásky políbit tu krásnou zem,
že nám bylo dáno zpívat s ní
se zlatým podnosem.
Tak jdu bosá a už není rosa.
Vidím milého kosa.

Prosila jsem o kus slova,
abych čirost ochutnala.
Kladla jsem do trávy pokoru
a otevřela všechny závory.
Cvičila jsem svoje nohy.
Utíkat za vámi já chtěla.
Abych radost roznášela.

Všemu navzdory
a urovnala rozbouřené tábory.
Tak slova lásky letí větrem.
Tím vaším směrem.
Kamarádka měsíce i úplňku.
Zaklepe tam i tam na dvorku.

Pohladí sýkorku.
Bude to rituál.
Osvobození.
Bez zábran.
Už dost procházení.
Kde vás mám?

Tak alespoň básní zamávám.
S citem, láskou vám.
Jsem bosá a ráda svět mám.