Černá skála

zlátnoucími kalužinami
probíjí elektřina nocí
ty v mrákotách
obnažuješ duši
u táboráku z jarního listí...

tok tetřeva jako pláč
v uspěchaných ozvěnách kroků
to smrtka kýchla v předivu podzimů
a očesané větve
dodýchali...

přišli z nicoty
uzurpovali si moc nad skalisky
rozžehli plameny Morany
a nyní co kladivem tepají
do krkavic mlčenlivých...

v prach sedl ti na hruď
výr... a uhranul tvé oči
v modlitbě úterní půlnoci
utkal jabloň s ledovými plody
pod kuratelou nicoty...

v smetanovém purpuru
levituje tvoje já
dám se poddat
nevím kdo jsi
a ty taky ne...