Sbírka: Vzdoromládí
Věta, jež padne na rozorané pole vybuchuje
a roznáší chmýří po větru.
Ulpívá na dlaních v podobě
mazlavé hlíny.
Stíny, které přicházejí
od protější zdi
se šklebí a hýkají.
Úplněk za mříží
obrací oči v sloup
a slavík pojed sedativa.
Je unaven docela.
Nedozpívá.
Všechno jde pozpátku.
Valčík má těžkou dobu na konci taktu.
Usmívám se směrem dolů.
Ze zdi kladivem vytahuji hřebík.
Uříznutá hlava na slunci
se kutálí
a srší z ní gejzíry
prášků na život a na spaní
a jiskří to za tou zdí
tam, kde se stále ještě
Země točí.
31.8.1986
Ty mi vždycky tak zamotáš hlavu, ale tak nějak hezky.
Opakuji se, ale líbí sr mi tvé psaní:)
01.12.2021 20:38:46 | Dreamy
Jsem dojat a potěšen. Je pýchou každého píšícího, že je čten a že jeho psaní nějak působí. Je fakt jedno jak...
01.12.2021 21:55:27 | Jan Kacíř
Též jsem přehodila, a jedu pozpátku, a co myslíš, svět si nedbá a svou písničku si dál vesmírem zpívá.
Máš to prima, obzvlášť usmívám se směrem dolů, ze zdi kladivem vytahuji hřebík, se mi velmi zamlouvá. Takže si dávám tvůj valčíček.
01.12.2021 17:24:44 | Vivien