Panenka

Dnes chtělo se jí spát,
ne s panenkou si hrát,
zevšedněl už jí bílý šat,
co dříve měla za poklad.

I strastiplná minulost
poslouží duši pro radost,
když každá slza promáčí
trup probodaný bodláčím

Na louce tam kde ležela
když sešla z cesty z kostela
a nechala se větrem nést
na pěšinu kde začal les

Tam pak ji větve trhaly
jehličky stromů bodaly
vlasy jí hebké, vlněné
se zamotaly v kořenech

V tom stínu tiše, tiše lkala
a už jen konce vyčkávala
i hebké její ruce z plsti
se náhle slily s barvou listí

Listí a sněhu, po měsících,
krve jí steklé na lících,
s obláčkem mrazu vydechlým
konečně mizí její splín