Osamělá

Klidně se prochází po nábřeží
s kabátem jenom tak přes ramena,
rackové slétají ze strážních věží,
moře má barvu dozelena.
Vítr si pohrává s jejími vlasy,
vhání ji písek do očí,
na břehu leží povadlé řasy,
zády k větru se otočí.
Vrací se loudavě zpátky
do domu s jedinou židlí,
vrací se, večer je krátký,
do domu, kde sama bydlí.
U stolu zapálí jedinou svíci,
sama si vínem připije,
na nebi spatří padat létavici,
která pád sotva přežije.
Svlékne se, jde spát,
na okně stáhne žaluzii,
se stíny začne si povídat,
popustí uzdu své fantazii.
A tak je to neustále,
samota v hlučném městě,
občas jen radosti malé
a mokré stopy na suché cestě.