3.28h. Za deštivého rána

Mávnutí křídel černých myšlenek,
ve mně uvolní vlny studu
a ruce se zastaví.
Jak mohou ruce stát ?
To nohy jdou.
Ruce můžu vzhůru dát
a držet je nad hlavou.
A svědomí,
kde je mu konec, kde je ?
Ten když se ulomí,
zapadne do závěje.
Občas píšu o smutku a tragédii,
o černém sněhu zapomnění,
o lhostejném klubku zmijí,
vytrženém ze zasnění.

Kdy ruce jdou ?
Když ukazují čas;
není to zvláštní, náhodou ?
A teď zase - a zas.