Hora

Vyrostla jsem jedním tahem
s velkým mistrem k nevíře.
Zvěčněná jsem na papíře
a hraji na lyře.

Mám povrch pevný a není temný,
i když barvy smíchaly se.

Dva lidé snily
a pod rouškou mlhy
v žáru nekonečna -
se milovaly.

Hora píše detaily,
bez lásky není přírody
ani nerostou základy.
Umí se usmívat, hora milá,
právě těm dvou záviděla.

Výkres je schovaný,
nese se pod paží
a není závaží.

Život má příměří.
Barvy jsou rájem a přístřeší.
Kdo nevěří, ať si půjčí peří
a k romantickým vizím běží.

Tam u kostelíčku
potkal holub holubičku
a hora zase vyprávěla,
staletím se vryla
do pamětí starousedlíků
i srdcí mnoha kvítků.