Příčí se ti polykat odřezky podvečera
poodtáhneš židli, mihneš se předsíní a zhasneš
všechno co po tobě zbylo
nametu do dlaně jako to poslední o čem jsme mluvili
a zase nepoznám komu patří dech sražený na oknech
nevíš nic
o tom že chodník v těhle ulicích je dlážděný tvými stopami
nevíš
o tom že se mi zdálo o tvých rukou jak probírají hubený podzim
cítím že mi v koutku oka sedí stín který je ti podobný
takový svět někdy je
složený ze střepů rozbitých talířů ze kterých nikdy neposkládáš mapu která by vedla k něčemu dobrému
a ozvěny tvého smíchu
víš
i po letech se ten zvuk ve mně přelévá
tam
a zpátky.