Podzimní brána k noci

Listoví tiše zamumlalo a hvězdy
ustlaly tichu.
Spánek vykřikl bolestí.

Topili jsme se ve stoncích trávy
a pod tvým víčkem rosa,
rezavý klíč,
stékal na líce podzimu.

Rozprostřela se nám večerní Hra
vánku, zakouřené oblohy a bílých vláken.
Dům zarytě mlčel,
jako by schovával tajemství nebo pláč.
A odrážel v oknech
tvůj pokřivený rozmazaný obraz.

Podal jsi mi konec provazu,
a listoví se shýblo a hvězdy
přikryly ticho.
Tam, kde nesvítila lampa,
tma pohltila chvění.

Z kopce za lesem
zahlédl jsi tmavnoucí siluetu.
Nad ní jasně žlutý drak s mašlí
ubíhal výš k nebi.

Rozběhl ses, ne za ním,
spoutaný strachem.

Na větvi nejvyšší opuštěné lípy
visela bledá, mrtvá dívka
a vánek lehce kýval jejím tělem

Pod tvým víčkem rosa,
po slzách stékající,
uzamknula bránu k noci.