Zpěv východní země

Zpěv východní země

Tóny letí ke slunci,
z kusu třešňového dřeva,
prsty běží po klapkách jako vánek,
jež cihlovou zdí zastavit se nedá,
hladí, těší, rozplakávají, rvou srdce,
jak pikové dámě králům v Cannastě.

Zní hudba východní země.
Skrz ruce vrásčité
zároveň jsou dílem nedoceněným.
Smutná harmonie, smutnější Gejša,
jejíž rty jsou zbarvené temně,
co ovívá se vějířem, tyrkysem potřísněným.

Struny se chvějí, dámy pláčou,
melodie linoucí se jako vůně čokolády
zasahuje srdce všech, kdo slyší
úzkostlivé volání
tónů naléhavých.

Akord altový není žalostný.
Přemíru dramatičnosti
v svých tónech nosí.
Nutí posluchače ohlédnout se,
zda nepřišel nezvaný host
který v divném jazyce mluví cosi
o vězeňském trestu.
Jen uvězněné taje dřevěného skvostu
teď prostupují na svobodu,
kážou lidem o magickém městu
a nebezpečí obyčejného bytí.
Však kde je to drama? Kde je to napětí?
Zmizelo. Kladívko bouchá do molových cé,
podivný cizinec zmlkl, poslouchá,
jak dá se kaňkami na papíře
omámit, kohokoliv umělec chce.

Tak blízký i vzdálený je svižných tónů vodopád,
jako země asijská směrem na východ,
jejíž melodie vábí smysly všech
a sál se náhle ztiší
při vizi samuraje s mečem,
který vkrádá se jim do mysli.
Jako zbraň, co drží v ruce,
prostupuje celým jejich tělem
píseň navždy žalostná...