Živé nitě
Živé nitě
Anotace: Čtyřicet let mi trvalo, než jsem začala vidět ve svých bolestech požehnání (když budu žít, uslyšíte o mě… když odejdu, sejměte pel z mého popelu konečky prstů… třeba z řádků mých básní)
tvarohu čtyřicetileté bolesti
Netušila jsem, že mi dá tolik živin
pro současnost
Netušila jsem, že jednou rozeznám
tolik druhů zipů lidských úst,
že jim budu rozumět,
a že s nimi nebudu moci vždycky souhlasit
Netušila jsem, že pochopím
svůj pláč,
lásku,
vztek,
křik a mlčení
Nebo vaše
Vždycky mi byly bližší lidské dlaně
než lidský titul
Hry na umělé figurky
z čokoládových vajíček
A kdo zná složení?
Moderní doba přinesla tolik alergií
(na lepek… i na lásku)
Jenom ta bolest se může rozrůstat
jako plevel
Netušila jsem, že na psaní básní
používám v náplni propisky vlastní krev
(asi proto jsem chudokrevná)
Netušila jsem, že se mi rozervané srdce
i po tisící sešije živou nití
zrcadel čtenářů
a vzájemností dávání
Konečky prstů se dotýkám
propasti smrti
pro život
(vždycky jsem si ho vážila
… stejně tak znám váhu adie)
Komentáře (23)
Komentujících (20)
Doporučit
Tisk
ne a ne a ne - budu protestovat proti bolesti - století - jedno, dvě, věčnost - budu protestovat proti depresím - ne a ne a ne - protestuji - nechci - :´(
04.04.2007 19:38:00 | Rádoby zoufalá
O bolestech bych mohla vyprávět ... básenka upřímná, od srdíčka ... děkuji.
28.03.2007 17:36:00 | NikitaNikaT.
Chtěl bych říci něco solidního, žes napsala to krásně, protože mne nic nenapadá, čtu si tvoje básně, kterým občas zatleskám.
27.03.2007 23:31:00 | J.Švihovský
Cítím to absolutně stejně. Jen to neumím tak podat. Paní Levandulko. Vaše vyznání, dotýká se srdce...
27.03.2007 23:01:00 | AlenaMarieK
možná by tohle měla být úvaha, ačkoliv je to plné poetiky, ale na básničku přece jen dlouhé a chybí mi zde propojenost celků, přesto myslím, že je to výborné dílko
27.03.2007 19:46:00 | Miskitka
Věrko Věrko :D
.... já taky netušila věcí... :D A ani nikdy tušit nejspíš nebudu.. mám tě ráda, pusko :D
27.03.2007 15:32:00 | Zamilovaná do nezamilované doby
Je pěkné, že to všechno víme, jak to je, ale když příjde ta hloupá nálada, tak si stejně neumíme pomoci a smutníme a smutníme... proto je fajn mít dobré přátele, kterým se můžeme vyzpovídat a kteří nás i v těch nejtěžších chvílích podrží :-)
27.03.2007 13:32:00 | ona
Je to krásná srozumitelná báseň.
Nejvíce bolí bolest dětí-jejich samota,nedostatek lásky závažná nemoc.To bolí více než bolest vlastní.
A setkají-li se s Tebou,nebo Tobě podobnými,to je potká štěstí.
Nechci Tě chválit,ale tak vycházíš z té básně.
27.03.2007 13:14:00 | s.e.n
a přesto jsi si to uvědomila někomu to trvá celý život nebo si to vůbec neuvědomí
27.03.2007 13:03:00 | whiolet
Pro "ona": máš pravdu... blbý na tom je, když se ty bolesti, které si děláme sami, spojí s těmi osudovými... a i s těmi, které nám dělají jiní... Já myslím, že v mém věku už je málo nepotrefených ;-)
27.03.2007 11:55:00 | Levandule
... nejen na tomto modrém tvarohu ...
... vyniká jeho bílá tučnost ... chutná především originální jemností ...
27.03.2007 11:41:00 | Marcella
Krásná báseň, nejhorší je, že si ty bolesti většinou způsobujeme sami, a když pak příjde skutečná osudová rána, vidíme, jaké to všechno byly malichernosti...
27.03.2007 11:38:00 | ona
.... taky bych si přála být tak moudrá
a dojít tak daleko jako ty,
já se v životě jen plácám a nechápu vůbec nic.
Máš veliké štěstí i když myslím, že draze vykoupené.
Krásný den!!!
27.03.2007 10:41:00 | Zlatičko
Věrko, Věrko, den co den tě musím zmovu a znovu obdivovat. Mám to jako koníčka.
27.03.2007 09:46:00 | smudlinek
já, ač se o to snažím, to asi nikdy nepochopím. Krásná. Právě jsem přijela se Zbyněčkem z odběrů, byl to boj. Když se mu kutálely po pendeponu slzy po tvářích jak hrachy, bylo mi ho líto. Ne...mě bolest sžírá zevnitř, nerozumín své ani těch, co potřebují pomoct
27.03.2007 08:34:00 | mamina
Myslím, že jsou věci, které nepochopíme ani za sto let... :-( Nepochopíme nepochopení skryté do "chápu", zlobu oblečenou do "přátelství", závist schovanou do "odbornosti", žárlivost schovanou do "lhostejnosti"...
To se nedá pochopit...
27.03.2007 08:25:00 | G.P.
...a já se dotýkám
čtyřicetileté radosti...
...jak stromu, který možná
na své kůře vytvořil jednu
nebo dvě vrásky, ale uvnitř
má neskutečné množství mízy,
co právě teď, s příchodem jara,
vlévá do jednotlivých větví
novou životodárnou sílu...
...dotýkám se, hladím tu kůru
a je mi... jarně provoněně...
:o*
27.03.2007 08:04:00 | Cecilka