jako tlukot srdce

je rozdíl
mezi tím
když se někam přijedete jenom podívat
nebo tam prostě
zůstanete

překrásné místo
a lidé
na Vás zapůsobí

učaruje Vám to
rozptýlí Vás to

když je to ale definitivní
přivezete taky sebe

časem to tam předěláte
ovinete Vaší aurou

a pokud
za sebou táhnete
takový sračky
jako já

umažete to tam

dřív
nebo později
se projevíte

sobě totiž neuniknete...

vím o čem píši
protože utíkám většinu svého života

ironií je
že i když jsem se k jistému obrazu změnil
přetrhal škodlivou minulost
nalezl nové místo
tak mé opravdové já
mě neopustilo

můžu jej popírat
můžu blafovat
nějaký čas

pak se to ale sejde
obestoupí mě to

už není kam
a je to fakt zlý...

vylezou moji démoni

záměrně píši ,,moji,,

protože vím
že Vy
chodíte po stejném světě
dýcháte stejný vzduch
díváte se na stejnou oblohu
a umíte si s tím poradit

já ne

nevím
jestli si to dokážete představit

když se ráno
probudíte
a bez jakéhokoliv varování
dorazí ty nejhorší stavy
a pocity

bolest
strach
panika

a beznaděj

jeden velikej
dokonale namíchanej koktejl
důvěryhodnejch děsů

všechno ve Vaší mysli

nemůžete to chytit pod krkem
dát tomu ránu

je to v hlavě

jste to Vy

nejde to přerušit
nejde před tím utéct
táhne se to za Vámi
jako stín

bolí to
kadencí opravdové bolesti

a nejraději
byste to celé vypnuli
protože
Vaši duši pálej železem

Vy si ji pálíte...

takže vyzkoušíte dlouhé procházky
koníčky
sport
alkohol
léky
drogy
sex
hardcore sex

cokoliv
co odkloní Vaši pozornost

stejně jste na konci v háji

a ty děsy
jsou tak opravdové

jako by Vám
Váš vlastní život trhal nehty
smál se
a říkal: ,,tys
to vůbec nepochopil
a teď
za to budeš trpět,,

raději byste nosili
svoje střeva místo šály
než tohle prožívat

Vaše slzy
se vpíjí do koberce

chcete to skončit

jste v pekle
a je úplně jedno
kolikrát
a na jaké místo
se přestěhujete

musíte si opakovat
že když to i tentokrát vydržíte
tak nějaký den
to bude lepší

a taky pomáhá úcta k druhým

protože jim nepřejete
aby to po Vás
museli uklízet...

takže jsem byl
na tom novém místě
a bavil posluchače svojí poezií

prováděl jsem je temným světem

místnost byla plná

lidi totiž zajímá
co se děje
druhým v hlavě

obzvlášť
když to hodíte
lákavou formou
na kus papíru

je to přirozená zvědavost...

seděla v první řadě
a jako jediná
si něco zapisovala

to bylo neobvyklé

otáčel jsem stránky
a pozoroval ji

neměla ten hltavý výraz
neprojevovala ani přehnanou empatii
přesto bylo znát
že jsem ji zaujal

vynutila si tak moji pozornost

neumím dělat dvě věci najednou
a tak se to muselo podepsat
na mém výkonu

po zbytek čtení
jsem se už moc nesoustředil

tahle moje exhibice
pro mě
pomalu ztrácela na významu

začínala tam být hlavně ona

to už se mi dlouho nestalo
aby mě někdo takhle překvapil...

když byla přestávka
hodil jsem po ní okem
a šel do bifé

evidentně mi chyběl cukr

měl jsem z té literární akce
takové pocity
že jsem celý den nic nejedl
a k snídani si dal
jenom Heinekena s cigaretou

říkal jsem si
že jestli je to vážné
přijde za mnou ona

ano dámy
někdy musíte udělat první krok
Vy...

cpal jsem se toustem
a zapíjel to bílou kávou

dostála mým představám

koupila si humrový chlebíček
se zeleninovým salátem
položila to na můj stůl
a zeptala se: ,,můžu?...,,

vlastně ani nečekala na odpověď
a posadila se

dali jsme se do řeči

ukázalo se
že byla sečtělá
voněla eukalyptem
a svým způsobem
z ní vyzařovala jakási lačnost
po svobodě

nic si nepsala

malovala totiž

půjčila mi svůj blok
byl plný skic

samé obličeje

na posledních stránkách
jsem byl i já

s chlebíčkem v puse řekla: ,,chtěla
bych malovat
někoho takového
jako jste vy,,

díval jsem se na ni
těma vyhaslejma očima
a povídám: ,,proč já?
tohle je všechno co umím
rozplakat pár lidí,,

,,chci
abys přesně na tohle myslel
až mi budeš sedět modelem,, začala
mi tykat

řekl jsem jí
že se mnou není žádná legrace
že jsem vyřízený
bezradný
a obklopený svými démony

že jsem v pasti
ze které se neumím dostat

to ji uchvátilo ještě víc

pak na talíři rozmístila zbytky zeleniny
do tvaru
usměvavého smajlíka
a zeptala se: ,,může
mít černá barva jas?,,

na to jsem jí neodpověděl

ještě chvíli naléhala

váhavě jsem svolil
k další schůzce...

následující dny
ke mně jezdila na konzultace

prý to bylo nutné
aby mě lépe poznala

chtěla
abych vyprávěl o sobě

pořád se na něco ptala

pomalu jsem jí odprezentovával
toho zničeného člověka
který už neví kam utéct
a každý den hledá důvod
proč pokračovat

viděl jsem
jak v ní sílí rozhodnutí
mě mít na plátně...

dorážela na mě svojí pozitivitou

neskutečně milovala svět
a všechno
s ním spojené

občas mě to až štvalo

rozkrývala i mé původní nastavení
které jsem dokázal
svým stylem života přemazat

nutila mě myslet na hezké věci

byla jako psycholožka

já ji na oplátku někdy rozesmál
jindy rozplakal...

prozradila mi i něco o sobě

například mi svěřila
že nenosí podprsenku
protože ji kdysi
vylekaly bezpečnostní rámy na letišti
když reagovaly na její kostice

a taky
že každý rok slaví
přílet rorýsů...

sbližovali jsme se

jednou naše povídání ukončila tím
že řekla: ,,pojďme si zaplavat,,
rozeběhla se zahradou
odhodila oblečení
a odevzdala své tělo vodní hladině

zrovna někdo klepal u dveří

byl to pošťák
a ptal se: ,,kdo
je ta nahá žena?,,
a já: ,,ona
mě bude malovat,,

jindy
když jsme si vyprávěli
chtěla mít zavázané oči
argumentovala to tím
že občas bývá světloplachá...

přistihl jsem se
že mi s ní
bylo hezky

svojí přítomností mi nastavovala zrcadlo

viděl jsem
že trpím na světě
kde je někdo tak šťastný

chápal jsem
že mám problém

a ona byla dokladem toho
že jsem měl ještě naději...

byla neskutečně trpělivá

neustále mě oblažovala
svým pohledem na krásu bytí

a naslouchala mi
když jsem ze sebe dostával
to své

nechala mě mluvit

abych to popsal
abych to viděl

někdy to bylo tak přesvědčivé
že se mnou cloumala
a říkala: ,,není
to skutečné!...,,

pokaždé
když jsem vyjádřil
co jsem prožíval
ulevilo se mi

cítil jsem se ale provinile
nepřipadal si jako chlap
vadilo mi
že jsem to na ni hodil

že mě viděla na lopatkách

říkala: ,,to není špatně
obdivuji tě takového
jaký jsi,,

rozhostil se ve mně pocit
že bych s tím mohl bojovat...

občas jsem se neuhlídal
přes den na ni myslel
a těšil se na chvíle
kdy přijede
a vloží tak střípky sebe
do mé rozbité mozaiky

děly se mi nové věci

večery mi nepřišly tak depresivní
vpustil jsem do domu slunce
začali mě zdravit sousedé
po dlouhé době
jsem vybíral v obchodech dárky...

jednou
odehrálo se to ráno

dělala mi vajíčka

stála u sporáku
v mojí košili
a něco si u toho broukala

přinesl jsem zrovna dříví
a uviděl ji

vytvářela teplo domova

chvíli jsem ji pozoroval
nevěděla o mně

nasál jsem tu atmosféru

bylo to nové
a fascinující

mihla se mi představa
že už bych nemusel utíkat

ona mě svojí přítomností osvobozovala

na okamžik jsem si připustil
že bych jí řekl
o víc

napadlo mě
že můj život je jako tlukot srdce
jako rytmická hudba
a já nikdy nebudu vědět
co mi zahraje...

když odcházela za svými povinnostmi
dala mi pusu na tvář

chvíli se na mě dívala

pak si vzala ten blok
se skicami

to bylo nové

protože celou dobu
ležel na stole
kam jej položila
když ke mně přišla poprvé

ve dveřích mě objala
a do ucha mi pošeptala: ,,já
se ti jenom zdála...,,

nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost
a pomohl jí do taxíku

po zbytek dne
jsem si dělal svoje věci

něco jsem i napsal

a taky jsem zajel do města
koupit temperové barvy

ovázal jsem je tyrkysovou mašlí
a dal chladit víno...

začal jsem ji postrádat
když se protahovaly stíny
a slunce pohladilo horizont

snažil jsem si vybavit
náš poslední okamžik

netrpělivě jsem chodil po domě
odkrýval okno
a vyhlížel ji

měl jsem pocit
že musí každou chvíli přijít

nevěděl jsem totiž
že to ráno
jsme se viděli naposledy...