Neviditelný.

Ulicemi nocí chodí,

náměstím se vyhýbá, i lidem.

Se smutkem za ruku se vodí,

s podivným, ledovým klidem.

Městem bloudí do svítání,

pak jako kouzlem mizí.

Nikde nemá dlouho stání,

nikde doma, všude cizí.

Do podzemí chodí spát,

dřív než město vstane,

Vždy si musí pozor dát,

na příhody nečekané.

Oděný do tmavého hávu,

sám pro sebe žije.

Kápě, ta chrání jeho hlavu,

tvář maskou si kryje.

Vzpomíná jak byla mladá,

když zkřížila mu cestu.

Chtěl, aby ho měla ráda,

chtěl ji za nevěstu.

Jenže osud má své plány

a na ty člověk nemá vliv.

Směr cesty je dávno daný,

ať se snaží jakkoliv.

Měl starého přítele,

jemu svěřil touhu svoji,

a pak v místním kostele,

vidí, jak s ní u oltáře stojí.

Roztočil se jeho svět,

rozpadl a ztratil.

Nikdo neví, proč rudý květ,

ten smutný kostel schvátil.

Pro ty dva budoucnost není,

k úniku jim nedal čas.

Chrám ten vzplanul v okamžení,

sudbě je nechal napospas.

Stál tam před kostelem,

hleděl do té záře

a ta zář mu s jeho čelem,

sežehla i tváře.

Maskou skrývá svoji vinu,

do tmy sám se odsoudil.

Denně želí svého činu,

i toho, že zabloudil.