Let do ticha

 

Dávno již utichl

přívětivý lomoz dostavníků

 

Sotva jeden vetchý kočí – vozka

usíná v přívalech sentimentu

se vzpomínkou na ponurý úvoz

spanilou dívku

bájnou nevěstku

zpráchnivělý erozí ztraceného času.

 

Promni si oči a rozhlédni se

kam nesahá tvoje paměť

 

Na nespočet sáhů lesa

dál šumí příšeřím bezelstné odvahy

korunobitím věčnosti

 

To v početí bezectné čistoty

mimo dobro a zlo

daří se mláděti

pít jitrem z pramene života

za noci pak sílu k probuzení

 

Vstříc bezvědomé budoucnosti

v lhostejné hře se smrtí

 

Neptej se, kam směřuje Tvůj let 

hledáš-li tiché spočinutí

v náruči lásky

ve stínu modravého večera

pod chladivým štítem domova

v Tvém srdci

 

Těžko pochopit běh věcí

kde krůpěj slzy

třpytí se tak beze smyslu

 

Vidím v tvých očích plamínek radosti

tiše plápolat jistotou vítězství

přec chvěješ se jak stéblo suché trávy

v očekávání dobrozdání

obchodníků s deštěm.

 

Mé tělo ukované mužností

silou překonaných porážek

krásou žen zpěvem podmaněných

kresbou smyslnosti

svaly z ocele

je silnější

 

Neptej se, proč rozumím řeči

tvých bělostně rozechvělých údů

ukrytých pod těsnopádem vlasů

jež mohl bych laskat

s úsměvem

 

Ucítíš jen malý poryv větru

v mých rukou

co nahání strach tvé březosti.

 

Já a Ty

v našem neměnném letu do ticha                 

spojeni vzdáleností věků

tak nesouměrných

k poměru vrásek na čele.