Muzeum bolesti

 

Sál bez oken

rudé uhlíky doutnavek

modravé světlo výklenků

srší výboji vysokého napětí.

 

Tep umělého srdce

tupými údery kladiva

ukrytého pletencem arterií

irituje zsinalou tvář ženy.

 

            Klín pohlaví má otevřený

            k přijímání hostie blaženosti

            rozkoše věčného zatracení

            plození a nenávisti alter ego.

 

Muž ztopořený výčitkami

ruce probodnuté zlatými stalaktity

pne nahé tělo zjizvené bičem touhy

a nemohoucnosti k temné obloze.

 

            Výron ztuhlého spermatu

            prýští z kořene lidské marnivosti

            sevřeného prsty rozleptanými

            sekretem Lučavky královské.

 

Cogito ergo sum

Duch oddělený od těla

láme řevnivostí ztýrané údy  

ingoty surového železa.

 

            A pod vazníky

            megatunové konstrukce

            vznáší se pléd pokory

            potrhaný zběsilostí srdce.

 

Pustina osamělosti

čtyřikrát prokletá

spojnicemi protikladů

protilehlých rohů vesmíru.

 

            Pravoúhlá jeviště

            dialektika ročních období

            jaro, léto, podzim, zima

            naděje, víra, zklamání, hlad.

 

Uplakaný chlapec

klečí u nohou otcových

záda pomalovaná

šlehanci ponaučení.

 

            Vrať mi můj vozíček, maminko

            kolečka si pospravím

            zvesela si vyrazím

            do chaloupky na kraji lesa.

 

Stařec pod úrovní podlahy

nohy zaklíněné v kobce smrti

v zorném úhlu bělostný akt

dívky ve spanilém roztoužení.

 

            Vykloubené čelisti stařeny křičí

            zpupný refrén nesmiřitelnosti:

            „Vyjmi ten chlípný zobák 

            z mého srdce, havrane!“

 

A všude páry milenců

v roztodivných pózách

vzájemné nevraživosti

ochromené poutem lásky.

 

A vrátný kozel, Satyr, se šklebí:

„Vstup volný...“