Balada o posledním vulkánu

Mlčky taju pod blůzou z květů pryšce

rozpouštím se v chrámu pro nezvané

peřeje ztrácejí zrak a řeřavě zavíjí

turbulence kol vlhkých žil, kol růží

co lepí je rosa na dřeň křišťálovou

*

Teď sopky pokašlávají a rodí se žal

ale já nemám ani nesvatou tu minutu

co v mlází nezralosti víská plačtivá nebesa

*

Však uslyšet rázy jak okovy padají

šuškají-li tu modrásci o poryvech

hnětu ústy děravé přísliby živých

a kol hustá zem z obsidiánu hoří

i v pěsti oblázek vzplanul vzlínaje

vibrují i řetězce molekul pohlazení

a já už v objetí krajty sčítám jen polibky

*

Mlčením nalézám srdečních komor tep

tvé klíčky ramen toužebně lnou se

podané ruce v moci vln v trávě té

voda živá svěcená létem v tůni

páří se ach skrápěje naše čela slzou

a my kořeje se těm minutám svatým

jak nuncius na dvoře kurfiřta sopek

vposled vdechnem spolu to kvítí ryzí

i výdech v lásce proplyne do ticha

konečně

mlčky ... ... ...