D0MŮ

S aktovkou na zádech klopýtal chlapec domů.
Co krok, zakašlání strohé z úst vylezlo mu.
Jako růže rudé slunce v dál zacházelo,
plachý roj komárů provázel jeho tělo,
jež klopýtalo domů.

Omámen dívkami – šat z myšlenek naň padal
a chlapec přemýšlel, zda ňáká má ho ráda.
Jen v knížkách na pomoc muška zlatá přilétá.
Věz, nejvíc že ze všech dívek tohoto světa
maminka má tě ráda.

Cigárkem plameny samoty v sobě hasil,
za sebou flámy jen krátké jak jeho vlasy.
Jak uhel řeřavé mizelo slunce v dáli,
větve bříz pár pídí nad ním si zašeptaly:
„Ohněm nic neuhasí.“

Ten chlapec – to jsem já. Ne s aktovkou, však s křížem.
V blátě stop čím dál víc a domov stále blíže,
pod prsem tajemně se ptalo srdce mé:
„Domov naleznem, až zemřeme?“