Něco... a nic

Já křičím do celého světa
„tak mě sakra nechte být!“
Je to však jen pouhá věta,
ale já s tím chci tak žít.

Jenže mě ostatní nechápou,
oni mají důvod žít.
Oni mezi světy netápou,
oni můžou snít - nejen bdít.

Tak doufám, že vám stačí jen ta věta,
nevím, co k tomu ještě říct.
Vykřičím to do celého světa
a pak se chci svého těla zříct.

Proto beru žiletku do dlaní,
lehce zařezávám do kůže,
ten pocit mi adrenalin do těla nahání,
tohle už zastavit nikdo nemůže.

Krev po těle dolů mi kane,
přede mnou stojí hořící svíčka,
její plamen tak krásně plane,
já navždy už zavírám víčka...

Je to tak krásné být ve stavu beztíže,
i ta svíčka jak život dohoří,
kolem mně nejsou už žádné potíže,
všechny hráze se jednou proboří.