MÚZO MÁ

Již léta smýšlím – co jen psáti?

Snad mne opustila Múza...

Však na jak dlouho? A zda se vrátí?

Ni skládat rýmy více jest pro mne čirá hrůza!

 

Leč nejspíš tomu tak...

Nad papír v čas seknu s svící.

I čekám na zázrak

tam s léty, tu jen po měsíci.

 

Kaju se studem, Múzo má

a od srdce svého upřímně to míním.

Polib mne znovu, ó má jediná,

přijmi mne zas ve tvé slávy síni.

 

Ty znáš mou mysl

i co má má ruka psát.

Dej mému peru opět smysl,

pojďme spol nadál lidí svět šokovat.

 

Kaju se, Múzo. Tol slz i listy smáčí.
Zžel se ti! Odpusť! Dej jen naději...

Věz – celý čas mé to srdce stláčí

a nemám, věř, není čím zřít být chci raději.

 

Proto Tě volám, snažně tě prosím

- vrať se mi v ně, poddané ti služebnici.

Ti mílo jem pěla, však v duši Tě nosím,

i dopřej zas rozkvět, po jiném vždyť netoužící.

 

Nenech i padnou Múzo nás obě!

Vždyť dlaněmi mými díla psána tvá.

Je mnoho, co zvládnout, než shnijeme v hrobě,

co prokletou perem, nechť svět mne i zná!

 

Dej zářit um v ovacích a zažít nám slávu,

apolu jsme celek, tvoříme „Já“.

Podrobme Zemi zas vlastním jí mravům,

zrcadlit absurdnost k níž je osleplá.

 

Pak Múzo hleď sama k nezdarům příčetnosti,

nastavme tváře vsí lidské spodině!

Buďme ti supi , co mršin se zhostí,

vyslovme „Amen“ v jich poslední hodině.

 

Snad vážně chci tak moc,

než kdy jsem měla? Víc?

Je vážená a ctěná hřích pro svůj um i býti?

Jen žádám o pomoc!

A svou líc

nezdráhám se nikomu ni nastaviti.

 

Jen malý vzkvetlý sad...

Sběr plodu od plodiny...

Uznání, úcty snad...?!
I cizích, když ne od rodiny.

 

I kaju se nadál, Múzo má,

neb život lisdký nestálý je stále.

Ztevři mi náruč, schovej pod křídla,

nechť se mnou padne básnění mé až v pohřebním sále...